Paullina Simonsová: Měděný jezdec

Nakladatelství: Ikar
Rok prvního vydání: 2004, rok druhého vydání: 2013
Počet stran: 616
Překlad: Josef Orel a Marie Orlová

Před devíti lety u nás poprvé vyšla kniha s názvem Měděný jezdec. Kniha byla beznadějně vyprodána a ti šťastlivci, kteří si knihu stihli pořídit, nedočkavě čekali na její druhý a třetí díl, které byly tenkrát v nedohlednu. Jedná se totiž o první díl trilogie o životě Taťány Metanovové a Alexandra Bělova. Letošní rok se však stal zlomovým - v březnu vyšlo druhé vydání Měděného jezdce a před pár dny jsme se konečně mohli dočkat druhého dílu trilogie s názvem Taťána a Alexandr. Závěrečného dílu bychom se měli dočkat ještě letošní rok.

Paullina Simonová se narodila a vyrostla v Petrohradu. Když jí bylo deset let, tak s rodiči emigrovala do USA. Jak Rusko, tak USA důvěrně zná a proto je nad slunce jasné, že první díl své románové trilogie zařadila právě do těchto zemí.

Na Měděného jezdce jsem narazila čirou náhodu. Ráda čtu příběhy, které jsou nějakým způsobem spjaty s tématem války. Velmi se mi zalíbila obálka knihy, anotace na knihu však ještě více a z toho důvodu jsem si nemohla tuto knihu nechat ujít. Sice mě zpočátku děsilo 616 stran a malinkatá písmenka, ale později jsem za ně byla vděčná. Už od prvních řádků mi bylo jasné, že výběru nebudu litovat a že tato kniha bude za něco stát. A stála opravdu za hodně. Stala jsem se závislou na celém příběhu. Na jednu stranu jsem se od ní nemohla odtrhnout a na druhou stranu jsem chtěla číst co nejpomaleji, abych se mohla ještě dlouho setkávat s lidmi, kteří mi od začátku přirostli k srdci.

Nejdůležitější postavou v knize je Taťána Metanovová. Prosté, skoro sedmnáctileté děvče, které společně se svou rodinou bydlí v ruském Leningradu. Táňa má bratra dvojče, kterému nikdo neřekne jinak než Paša a o sedm let starší sestru Dášu, se kterou si po večerech vypráví o tom, co je napadne, co je těší. Jednoho večera jí Dáša vypráví o svém novém příteli, se kterým se před pár dny seznámila a do kterého se beznadějně zamilovala. Táňa sestru poslouchá, pošťuchuje jí a je šťastná za svou rodinu.

Vše se ale brzy změní, protože 22. června 1941 se zapíše do historie lidstva jako první den války s Německem. A pro Táňu se navíc obrátí život vzhůru nohama. Potká svého Alexandra. Netuší o něm nic, jen to, že se mu nemůže přestat koukat do těch jeho krásných očí, celá se třese když na ní promluví a je štěstím bez sebe, když s ním může být. Jenže záhy zjistí, že ON je tím přítelem, do kterého se zamilovala její starší sestra. A tak se Alexandra vzdává. Nikdo z nás nemůže ovlivnit to, do koho se zamilujeme. Pokud bychom se snažili o opak, tak bychom si pouze něco nalhávali.

Celý příběh je najednou komplikovanější kvůli vypuknutí války. Táňa je tou nejstatečnější, nejlidštější, nejobětavější ženskou hrdinkou, se kterou jsem se kdy v knize setkala. Pečuje o svou rodinu s veškerou láskou, kterou v sobě má, chodí do práce, chodí vyzvedávat příděly jídla a ke všemu pomáhá sousedům jak může.

Táňa je velmi silná osobnost, která skrývá své city v sobě a místo toho se snaží být nápomocná druhým a vůbec přitom nemyslí na sebe. Pro druhé lidi by se rozkrájela. Snaží se přežít války kvůli NĚMU. ON je její hnací silou a důvodem, proč jít dál, i když by se nejraději už o nic nestarala a všechno vzdala.


Tato kniha ve mně vyvolala neuvěřitelné množství pocitů, které může člověk pocítit. Nejčastěji se u mě objevovala beznaděj, smutek, ale co hlavně - pocity první lásky. Při čtení se mi vybavily mé vlastní pocity z tohoto nezapomenutelného období a musím říct, že jsem se pak musela nostalgicky usmívat a díky autorce, Taťáně a Alexandrovi jsem je mohla prožívat znovu. Neuvěřitelně krásný pocit, to se mi zatím u žádné jiné knihy nestalo.

Měděný jezdec se stává ze dvou knih. První nese jméno Leningrad a kniha druhá Zlatá brána. Tyto dvě knihy jsou následně rozděleny do několika částí, kapitol a podkapitol.

Kniha mi trochu připomněla dílo s názvem Daniela od Stephena Weekse, jež se také odehrává během druhé světové války. V Daniele sice sledujeme osud ukrajinského muže pocházejícího z židovské rodiny, ale kterému přála ruka osudu a několikrát mu pomohla. A tento muž se zamilovává do Daniely.

V Měděném jezdci není nouze o vše, co by měl obsahovat bravurně napsaný román. V románu se neustále něco děje, ale přesto je vše přehledné a nic nevyznívá zmateně či jako volání do prázdna. Autorka odpověděla na skoro každou otázku, která mě při čtení napadla. Navíc tento román nese spoustu odkazů na ruského spisovatelského velikána - Alexandra Sergejeviče Puškina a především jeho dílo s názvem Měděný jezdec. Z této poemy je v knize často citováno a donutilo mě to k tomu si tuto poemu přečíst.

Jedna otázka mi však zůstala nezodpovězena - jak to bude dál? Odpověď snad najdu brzy ve druhém díle, na který se těším jako vyschlá půda na déšť.

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.